Aktuality
12.8.2010 - Tisková zpráva: Šantovka má nové webové stránky – představují obchodní galerii více informací »
16.6.2010 - Tisková zpráva: Šantovka si na nezájem veřejnosti stěžovat nemůže více informací »
8.6.2010 - Tisková zpráva: Projekt Šantovka se představí veřejnosti. více informací »
8.4.2010 - Projekt Šantovka finančně podpořil jedinečnou výstavu fotografií na Pražském hradě. více informací »
24.2.2010 - Tisková zpráva: Investor Šantovky společně s městem vybuduje novou tramvajovou trať. více informací »
4.2.2010 - Tisková zpráva: Projekt Šantovka má nové, šestibarevné logo. více informací »
Fotogalerie
Kontakt
Mgr. Juraj Aláč
mluvčí projektu Šantovka
Tel.: +420 608 707 799
E-mail: juraj.alac@santovka.cz
Historie území
Seznam kapitol:- Založení firmy a umístění areálu
- 1928 až 1935 – cesta k továrně tukového průmyslu
- Období 1935 až 1938
- 1939 až 1945 – změny za okupace
- Osvobození a znárodnění – únor 1948
- Období pětiletek
- Šedesátá léta – rozvoj tukového průmyslu
- 70. a 80. léta
- Cesta k akciové společnosti
- Období 1995 až 1999
- Období 2000 – 2008
Založení firmy a umístění areálu
Historie areálu Šantovka začíná v druhé polovině 19. století a na pozemcích nedaleko historického centra Olomouce se až donedávna nacházel průmyslový areál akciové společnosti MILO. Tuto firmu původně založila a postupně rozšiřovala židovská rodina Heikornů. Zakladatelem byl především Saul Heikorn a následně jeho syn Adolf, kteří započali podnikání v Prostějově.
Založení firmy je datováno do roku 1870, neboť Heikorni tento rok používali v záhlaví své korespondence a na právních dokumentech firmy. Ta se v této době zabývala jednatelstvím s rozličným zbožím. Podnikání dle zápisu z obchodního rejstříku Krajského soudu v Olomouci přenesli z Prostějova do Olomouce v roce 1896. Sídlo tehdy bylo v ulici Bělidla, nyní Sokolská ulice, a Heikorni rozvíjeli podnikání především s cukrem a lihem. Obchodu se dařilo, a proto pokračovali s podnikáním i v oblasti výrobní. Vybudovali pekárnu chleba v Koželužské ulici.
V období první světové války došlo k oslabení firmy z důvodu odvodu Adolfa Heikorna do armády. Po skončení války přechází Adolf Heikorn na výrobu octa a začne hledat vhodné umístění pro postavení nového závodu.
Místo pro svůj plánovaný závod našel Adolf Heikorn ve volném prostoru na jižním okraji historické zástavby města, poblíž městské plynárny. Tovární pozemky a vzniklé objekty byly situovány do prostoru nedaleko od hlavního toku řeky Moravy a při jejím rameni nazývaném Mlýnský potok (někdy také Střední Morava). Za tehdejší Hanáckou ulicí, která vedla kolmo od Holické ulice mezi dnešními kasárnami a závodem, lomila se pak vpravo do pozdější ulice Šantovy a ústila na dnešní třídu 17. listopadu, vycházel z ramene mlýnský náhon k tehdejšímu Kadlecovu mlýnu a za ním se vracel do ramene Moravy. Vytvářel tak společně s ramenem Moravy jakýsi "říční ostrov", což byl později běžný termín pro část závodu.
Jižní hranici celého areálu ohraničovala železniční trať Olomouc – Kostelec na Hané – Prostějov, jejíž blízkost byla vhodná pro zavedení železničních vleček do závodu. Trať také oddělovala prostor areálu od městské plynárny.
Další okraje továrního areálu tvořil oblouk ulic Polská, Hanácká a Holická. Hlavní vjezd byl později vybudován z Hanácké (Šantovy ulice) od severu.
Naprostá většina továrních hal, které byly postupně budovány, byla soustředěna do zmíněného mezivodí, kdežto říční ostrov sloužil jako územní rezerva. Bez významu nebyla ani ta skutečnost, že přes území areálu vedla potrubí městského plynovodu a vodovodu, převod elektrické energie byl zajištěn tovární trafostanicí. Byla to vcelku vhodná poloha, pokud pomineme nebezpečí záplav z mnoha ramen Moravy.
V roce 1919 požádal Adolf Heikorn Městskou radu Olomouce o povolení zahájení výroby octa v popsaném areálu. V roce 1920 obdržel povolení k výrobě, téhož roku byla uvedena do provozu železniční vlečka.
V roce 1927 vedl rozvoj výroby Adolfa Heikorna k dalšímu rozšíření firmy a vytvořil ze závodu veřejnou obchodní společnost. Do firmy vstupuje syn Bedřich Heikorn, firma má 50 zaměstnanců a roční bilanci více než 4 miliony korun. V roce 1927 se již také poprvé objevuje označení výrobků MILO, a to na hořčici, u oleje i margarínu.
1928 až 1935 – cesta k továrně tukového průmyslu
Heikornové v letech 1928 až 1935 velmi dobře vložili kapitál do hospodářských odvětví, která měla budoucnost. Původní výroba octa a hořčice se rozšířila o velmi perspektivní tovární produkci nosných sortimentů moderního tukového průmyslu, a to v prvé řadě jedlých tuků a olejů, margarínu a mýdla. Rozvoj továrny pokračoval až do roku 1938 – hospodářská krize první poloviny třicátých let jej ovlivnila jen nepřímo, takže se mohla zařadit mezi přední podniky v Olomouci a v uvedeném sortimentu i v celém tehdejším Československu.
18. února 1928 vydala rada města Olomouce Heikornům živnostenský list na výrobu margarínu, jedlých tuků, jedlých a technických olejů, fermeže i laků a krmiv z olejnatých semen. V roce 1932 byla postavena budova rafinerie a zmodernizována lisovna a extrakce olejů.
Období 1935 až 1938
Od roku 1935 došlo k rozšíření výroby o mýdlo, mýdlové a prací prášky. Spojení výroby rostlinných olejů s produkcí mýdla mělo výhodu technologické návaznosti a bylo velmi perspektivní. Při výrobě mýdla tvoří totiž naprosto základní surovinu tuky. Odbyt rostl a uvažovalo se o stavbě nové mydlárny. Investovalo se do dalších objektů včetně jídelny pro zaměstnance.
1939 až 1945 – změny za okupace
Osudové události roku 1938 a obsazení československého pohraničí Německem neměly pro firmu Heikorn ještě bezprostřední důsledky. Nařízením říšského protektora ze dne 26. ledna 1940 "o vyřazení židů z hospodářského života" patřila Heikornova rodina mezi první, které zasáhla nacistická arizace a perzekuce v té nejhorší podobě. Unikl pouze Adolf Heikorn senior, který se nevrátil z obchodní cesty a žil za války i po ní v Londýně.
Po vypuknutí II. světové války v září 1939 byla výroba Heikornovy firmy důležitá jak pro obyvatelstvo, tak i pro armádu. Nadále probíhal proces arizace firmy. Začal se vyrábět čistící prášek MIL, omezila se výroba mýdla, zastavilo se obchodování s lihem i výroba octa.
1. října 1941 se v Olomouci u Heikornů objevuje nový správce továrny Alois Becker z Berlína – příbuzný MUDr. Theo Morella, osobního lékaře říšského kancléře a vůdce Adolfa Hitlera.
K 1. lednu 1942 se stala majitelem Heikornovy továrny společnost s ručením omezeným MILO – WERKE, z této skutečnosti se také odvozuje historicky název MILO, a to jako zkratka německého Mährische Industrie für Lebennsmittel Olmütz (lze přeložit jako Moravský potravinářský průmysl Olomouc). Historicky je ale považován spíše za dedukci.
Na základě smlouvy z 1. listopadu 1943 je založena firma MILO – Werke.
Hlavní osobou v této společnosti je MUDr. Morell – vlastní 51%. Noví správci věnovali velké úsilí na začlenění továrny do řady válečně důležitých podniků – zvyšovala se výroba margarínů, mýdla a hlavně (nápad MUDr. Morella) zavedla se výroba prášku a později i spreje proti vším – tzv. Russla jako důležitá potřeba pro vojáky. Výroba tohoto prášku byla zastavena až v květnu 1944.
Osvobození a znárodnění – únor 1948
Olomouc byla osvobozena 8. května 1945 dvěma proudy ukrajinského frontu Rudé armády.
První proud postupoval od severu přes Chválkovice a Pavlovičky a druhý od Přerova přes Holici do Olomouce. Oba proudy armády se setkaly v poledních hodinách právě v prostoru MILO. Při bojích byly granáty zasaženy i objekty továrny– laboratoř, kotelna a hala na ostrově. Byl zničen železniční most přes hlavní tok Moravy.
Velení Rudé armády považovalo továrnu za svou válečnou kořist, neboť v této době patřila německým majitelům. Zařízení mělo být demontováno a odvezeno do SSSR. Objekty byly svěřeny do správy oddílu Rudé armády č. 05851.
Přímo v MILO se po osvobození vytvořila organizační jednotka složená ze zaměstnanců závodu v čele se závodním výborem – ten se obrátil na ing. Simeona Borju, ruského emigranta, aby se ujal technického vedení podniku. Tento spolu s pracovníkem obchodního oddělení Robertem Janíkem se stali prozatímními národními správci jmenovanými olomouckým národním výborem 15. května 1945. Závodní výbor se přejmenoval na závodní radu – jak bylo v té době běžné. Tyto závodní rady byly později legalizovány Dekretem prezidenta republiky, který byl vydán společně s dekretem o znárodnění dne 24. října 1945.
18. června 1945 odešla Rudá armáda z továrny MILO, a to na základě osvědčení, že společnost MILO – Werke nebyla původně německým majetkem a nepodléhala tak kořistnímu právu.
18. srpna 1945 jmenovalo Ministerstvo výživy řádnou národní správu závodu. Znárodňovací dekrety prezidenta Beneše z října 1945 de facto rozhodly i osudu továrny MILO. K oficiálnímu zřízení podniku však došlo až vyhláškou Ministerstva výživy ze dne 31. srpna 1945 se zpětnou platností od 1. ledna toho roku. Rodina Heikornů, Adolf a Bedřich, prostřednictvím pražského advokáta JUDr. Františka Fouska podali žalobu na Československý stát. Tato žaloba byla zamítnuta až v roce 1951 rozsudkem Okresního civilního soudu v Praze. Důvodem bylo, že Heikornové nedostali od olomouckého Národního výboru osvědčení o státní a národní spolehlivosti. V druhé polovině roku 1947 probíhal již ostrý zápas mezi komunisty a demokratickými stranami, který se přenesl i na Olomoucko. V závodech MILO probíhalo toto únorové období poklidně. Dne 27. února 1948 byla v závodě zřízena jednotka Lidové milice.
Období pětiletek
V první etapě znárodňování v roce 1948 se stalo součástí MILO celkem 10 podniků, např. továrna Mader v Přerově, Eduard Kokora – výroba mýdla atd.
V druhé etapě znárodňování byla připojena firma z Brna – Syntex a továrna na voskové zboží, svíčky a mýdlo v Bystřici pod Hostýnem. Celý tento proces připojování, likvidování či předávání byl pro toto období masového znárodňování typický.
V letech 1954 – 1955 se začaly Závody MILO orientovat především na své základní produkty, to je: oleje, rostlinné oleje, jedlé tuky, mýdla a mýdlové prášky. Zvyšoval se podíl výroby margarínů – nejvíce pod značkou SMETOL.
Koncem padesátých let došlo k řadě technických zlepšení a výstavbě nových objektů. V roce 1958 byla zrušena stará městská plynárna a část jejích objektů a prostor byla přidělena Závodům MILO.
Po celá padesátá léta však byla existence národního podniku Závody MILO nejistá. Státní a stranické orgány města Olomouce začaly usilovat o zrušení závodu, neboť chtěly na jeho místě vybudovat nové, moderní centrum města. Již v roce 1956 zahájil KNV Olomouc předprojektovou přípravu plánu přemístit MILO k Drahotuším u Hranic. Plány však nakonec byly odloženy a naopak závody MILO přikročily k největšímu rozvoji podniku v jeho dosavadní historii. Jedním ze závažných důvodů, které přispívaly ke snaze odstranit Závody MILO z Olomouce, byl problém ekologický.
Šedesátá léta – rozvoj tukového průmyslu
Šedesátá léta znamenala mimořádné období rozvoje národního podniku Závody MILO, a to především v uplatnění nových technologií.
Pro zvýšení kapacity a kvality výroby byla rekonstruována lisovna olejnatých semen a současně i extrakce, probíhala rekonstrukce margarínky. V roce 1962 byla uvedena do provozu linka na plnění oleje do skleněných lahví. V roce 1964 pak přibyla montáž automatické linky na výrobu a balení toaletního mýdla – zakoupena od italské firmy Mazzoni a doplněna baličkou Montanari.
V roce 1967 se vrací výroba kosmetiky – jejíž další rozvoj nastává v roce 1969 – 1970 uzavřením licence s firmou Schwarzkopf – barvy na vlasy Igora Royal Color Creme.
Mimořádně významným zlomem ve vývoji závodu byla i stavba nové rafinerie, která proběhla v letech 1967 – 1969. Na jejím vybudování se podílely zahraniční firmy Alfa– Laval ze Švédska, Chemap ze Švýcarska, Německa. Byla to první kontinuální rafinerie s novým odstředivkovým systémem v Československu, investice dosahovala 38 milionů korun.
Přes dosažené výsledky se považovaly Závody MILO za znečišťovatele životního prostředí. V regionálním tisku "Stráž lidu" se rozpoutala ostrá kritika především proti vypouštění odpadu do ramen Moravy a znečišťování ovzduší při výrobním procesu. Měla být postavena nová čistička odpadních vod. V této době se opět oživily úvahy o přemístění závodu na jiné místo.
Rok 1968 – Pražské jaro a jeho ukončení okupací v srpnu 1968 ve svém důsledku přineslo odstranění technického vedení. Za této nové situace vstupoval národní podnik Závody MILO k oslavám 100. výročí založení podniku.
70. a 80. léta
V roce 1970 oslavily Závody MILO 100. výročí založení podniku. Největším programovým a investičním úkolem v právě sledovaném období bylo vybudování nového závodu. Záměr se začal realizovat povolovacím řízením v roce 1982. Závody MILO byly již v té době součástí tukového průmyslu. Povolovacího řízení se zúčastnili zástupci Ministerstva zemědělství a výživy ČSR, Ministerstva financí, České plánovací komise, Ministerstva výstavby a techniky ČSR, Státní banky Československé, generálního dodavatele Strojobalu Ústí nad Labem a koncernu Tukového průmyslu. Jednalo se o největší investiční akci v dosavadní historii československého tukového průmyslu. Rozhodlo se s konečnou platností o výstavbě nového závodu MILO od tzv. potravinářského areálu mezi Holicí, Bystrovany a Hodolany. Výstavba tohoto projektu byla rozplánována do 4 etap s časovým rozpětím do roku 2005 s investičním nákladem 1 miliarda 662 miliony korun. Samotná výstavba začala v roce 1983, když již dříve došlo k výstavbě Olmy a Masokombinátu.
Oficiální název závod 02 MILO surovárny se sídlem v Olomouci – Holici měl k 31. prosinci 1987 postaveny nové objekty, a to: silo, lisovnu, extrakci a sklad olejů. Druhá etapa měla započít v roce 1990.
Cesta k akciové společnosti
Do roku 1989 vstoupily závody MILO jako jeden ze sedmi podniků koncernu Tukový průmysl. Státní podnik Tukový průmysl koncern se sídlem v Praze vznikl s účinností od 1. ledna 1989 a jeho součástí se vedle MILO staly koncernové podniky Severočeské tukové závody v Ústí nad Labem, Povltavské tukové závody Nelahozeves, Kosmos Čáslav, Rakona Rakovník, Astrid Praha a výzkumný ústav rovněž v Praze. MILO bylo tvořeno dvěma závody 01 – v centru Olomouce a 02 v Holici.
Příchodem tzv. "Sametové revoluce" v listopadu 1989 došlo k personálním změnám ve vedení MILO. V prvních měsících roku 1990 dochází k rozpadu koncernu Tukový průmysl a následně všech sedm koncernových podniků podává žádost příslušnému ministerstvu o přiznání vlastního statutu samostatnosti. K 1. červenci 1990 se stává MILO samostatným státním podnikem. V nových ekonomických podmínkách si MILO vede dobře – zisk v roce 1991 dosahuje 19 milionů korun. Závěrečné měsíce roku 1991 jsou současně přípravou na privatizaci. Státní podnik MILO byl zařazen do tzv. první vlny kupónové privatizace. Byl zpracován privatizační projekt tak, že 97% kmenového jmění bylo určeno pro kupónovou privatizaci a 3% pro povinné restituce.
Metodou kupónové privatizace vznikla 5. května 1992 z bývalého státního podniku MILO Olomouc, akciová společnost s příslušnými statutárními orgány. Základní jmění činilo 795 835 000,– Kč.
Oleje a tuky se začaly v obchodní síti objevovat pod novou značkou LUKANA. Dochází k modernizaci v rámci konkurenčního boje pořízením plnící linky na oleje do plastových lahví, a to v roce 1993. V roce 1994 je zahájena výroba bionafty za účasti ministra zemědělství Josefa Luxe.
Období 1995 až 1999
Toto období lze charakterizovat jako období valných hromad a změn vlastníků resp. akcionářů MILO Olomouc, a.s.
V roce 1997 se tak stává majoritním akcionářem akciová společnost OLPRAN GROUP a.s., která v roce 1998 zakládá dceřinou společnost MILO Surovárny a.s. Jedná se o nový závod 02 v Holici, do kterého původně měly být přesunuty všechny činnosti původního závodu Šantova. V červenci 1997 postihly areál Šantova povodně, které způsobily značné škody.
Období 2000 – 2008
Rok 2001 je posledním rokem, kdy je provozována výroba v areálu Šantova. Je ukončena v září toho roku. Současně dochází k dražbám zastaveného nemovitého majetku.
Areál začíná být z části využíván k pronájmům drobným živnostníkům, ostatní objekty, které nejsou způsobilé k užívání, chátrají. Areál se stává lákadlem pro bezdomovce a sběrače kovů. Nutno konstatovat, že neutěšený stav areálu, na který média i město často poukazovalo, byl způsoben především tím, že rozhodnutím o výstavbě nového závodu v Holici nebylo již investováno do areálu v Šantově ulici. Ke zhoršení stavu pak přispěly i povodně v roce 1997.
V červenci 2005 se stává na základě kupní smlouvy vlastníkem ZENMEX s.r.o.
Tato společnost si je vědoma zátěží starého výrobního areálu i jeho pozitiv – umístění nedaleko centra města a započne s hledáním vhodného investora. To se nakonec podaří a v únoru 2008 započnou demoliční práce prováděné firmou DEMOLICE REAL s.r.o.
